Spin 3

Původně jsem chtěl psát o tom jak jsem se loni účastnil místního závodu cyklistu amatérů, že jsem skončil 87, přišel na start o půlhodiny později, že se po každých 25 km stálo u nějaké hospody. Tedy alespoň ta skupina, co jsem se na ni u první hodpody dotáhl. Tento rok jsem dostal taky pozvánku, že asi kvůli mému kolu z roku 1989, co jsem si koupil za prospěchové stipendium na VŠ atd atd. To jsem chtěl psát. Bohužel pršelo tak jsem se vymluvil na nemocné děti. Lili blila z pátku na sobotu a Jája zase ze soboty na neděli. My ostatní jsem běhali nahoru a dolů.

Ovšem po shlednutí soupeřů tohoto ročníku mítního Tour jsem musel uznat, že stejně nemám kvalitní vybavení. Objektivně jsem uznal své kvality a raději Vám napíši něco o trati nebo o soupeřích. Jak se říká obrázek je lepší 1000 slov.

Kvality soupeřů demonstruje fotografie. Přoč je cyklistika divácky velmi atraktivní.? Ti co jste to nevěděli, už asi taky tušíte. Takže rada pro ty co chtějí taky začít s cyklistikou nebo spinningem.

Hlavně si musíte pořídit kvalitní vybavení, helmu, kolo a taky oblaček, sorry obleček. Jo a taky býle. Brýle sluneční, případně dioptrické. Kvalitu pak pozná každý na první pohled. Soupeři dostanou strach a křeč v prvním kopci. Cyklistice a cyklistkám zdar.

O víkendu jsem si umyl kolo, zůstal doma a hrál s dětma screbles.

Máme doma SLAVÍKA

Tak začíname sklízet ovoce našeho rozhodnutí, že jsme Jíju dali do školy o rok dřív. In je dáva děti o rok později. Jíja, nevím kde, sebrala asi pěvecký talent a zvítězila v okresním kole zpěvu. Máme doma velkého sádrového Slavíka. 24 zpěváku se rvalo o ten sádrový titul. Já jsem to neviděl, byl jsem zanepázdněn materiálovou stránkou života. Nicméně taky přitahuji Slavíky.
Například Jitka Slavíková, z místního dopravního odboru mi napařila pokutu 2500 kč, že jsem včas, podle nějaké normy, nepřepsal auto, či co. Takže se dceři omlouvám, ale musel jsem někde vydělat těch 2500 co mi sebral náš S-tát(a) viz Pátek a pár událostí, které Vás dorazí

Česká Dráha sbližuje národ (národy)

Jen zlehka jsem se ve své pěvecké prvotině otřel o Českou Dráhu. Netuším, kdo můj plytký text mohl poslat na ústředí drah. Píseň pro mého Opavského vydavatele Prvně jsem si myslel, že to ocení, třeba nějakou smlouvou, malým paušálkem. Šílené to myšlenky. Dráha Česká to není fackovací panák. Pěkně mi ukázala jak se mám chovat. Pokoru vytáhnout a svědomí zpytovat. Dnes se vláček ve 20:00 hod zastavil opět u prostřed luk. Na palubě 150 pasažéru. Teda zhruba ve 20:00 a zhruba 150 pasažérů. Nicméně strojvůdce vystoupila šel omrknout lokomotivu. Paní průvodčí řekla, že nám nechce radit, tak jsme čekali ve vlaku. Lokomotiva-ruský stroj co už vozil legionáře v Rusku, ne a né naskočit. Jako manažér jsme věděl, že v takové situaci je správné neopouštět místo nehody a dávat signály a čekat až Vás někdo zachrání. Všichni asi byli na stejném kurzu přežití, neb začali horečně mobilovat ve snaze navést své blízké na místo kde stojíme, s touhou v hlase, aby je vyzvedli. Nikdo však nebyl schopen určit to místo, kde stojíme. Já mobiluji pokud možno co nejméně, fakt je, že když se doma pohádáte tak pak nemobilujete vůbec. Takže jsem zůstal hrdý, ve svém obleku na míru, super polobotkách a těžkým kufrem, jsem vystoupil. Osobním nasazením a příkladem jsem strhl ještě dvě slečny. Vydali jsme se do luk k lesu. Ostatní se na nás dívali, pánové zle, dámy šíleně a důchodci nasraně.
No, po 30 minutách svižné chůze, nijak jsme se nezdržovali, jsme dorazili k železničnímu přejezdu, kde stáli řidiči a čekali na ten vlak co jsme z něj vystoupili. To nás morálně povzbudilo a
slečna z Ostravy se dovolala příteli, který jí měl u toho přejezdu vyzvednout. My jsme pokračovali svorně dál neb jsme zjistil, že druhá slečna jede na víkend k sousedovi. Jsem rád, že jsem se mohl seznámit a trochu se po náročném dni projít. Teď nevím zda jsem řekl, že vlak měl 25 minut sekyrku, než se zastavil úplně. Palubu jsme svévolně opustili po 15 minutách co mašinfíra prosil lokomotivu ať zase naskočí. Jen paní průvodčí nás nakonec povbudila, že asi jó, to dojděte, ona jediná byla v práci tak byla v klidu.

Již měsíc bloguji a vytvořil jsem 37 příspěvků

Pro gigantických zájem 24 čtenářů, kterým jsem vnutil tak či onak tento blog, krátký návod jak publikovat komentáře. Najdou se totiž hrdinové, kteří chtějí taky sdělit světu svůj pohled pod svým jménem.

1. klikněte na komentář po každou zprávou
2. Do obdelníku vlevo vepiše svůj komentář, "například super, máš pravdu, kam můžu poslat příspěvek (prosím Vás finanční ppříspěvek) na chod blogu, poslal(a) jsem to známým, atd."
3. Dole pod obdelníkem vyplnite kód co naVás bude blikat divnýma písmenkama
4. Vyberete si svou identitu

A: Zvolte si identitu : Google/Blogger : jen pokud máte účet u Googlu, jinak přeskočit
Uživatelské jméno
Heslo

B: OpenID
OpenID LiveJournal WordPress TypePad AIM : jen pokud máte identitu u jiných chatovacich a blogovacích programů, jinak taky přeskočíte

C: Název/Adresa URL : napíšete do názvu Vaše jméno nebo přezdívku, podkterou se budete
identifikovat v diskusi, bude-li nějaká, asi nejčastější případ.
Adresa URL je asi link na Vaše weby, případně email,ale raději nevyplňovat nezkoušel jsem

D. Anonymní . zakliknete/li tuto možnost Váš komentář bude anonymní

Stisknete tuším oranžové tlačítko Publikovat a Váš názor na ja světě.

Chece te-li publikovat Váš vlastní článek musít mi ho poslat emailem

ICQ

Dnes jsem byl na třídních schůzkách.Vše proběhlo dobře, ten průběh je však komický. Nemohu o tom mluvit, natož psát. Jenom jsem si uvědomil, proč naši chodili ze schůzek tak pozdě. Než přišlo na řadu Š mezi 36 žáky tak tam vytuhli (koukám, že Microsoft nemá slovo vytuhnout ve svém spellcheck) do 21:00 hod. Já pak měl zbytečné obavy. Naštěstí místní malotřídka má jen 12 žáků, takže jsem byl hotov za 15 minut. Děti hlídal náctiletý švagr.
Teď na mě ICQ z domácího PC pořád křičí:
„Čus křene“ nebo „kam vyrazíme noho“ a podobně. To jsou ty slušnější verze. Alespoň někdo se ozve, manželka se mnou nemluví. Váš ICQ Morbid.

Tak to bylo zase "country"

Před čtyřmi nedělemi nám odešla TV, měli jsem ji ještě z pobytu ve Švajc, ja. Nostalgický pohled. Nicméně společenská a rodinná poptávka po novém TVstroji opadla po dvou dnech, tak jsem nic nekoupil. Zatím jsem v pohodě s naší domácí počítačovou síti. Dětí, až na drobné protesty „Když nám nepustíš Barbíny, tak sem nechoď“ jsou taky v pohodě. Utichli dokonce spory zda večerníček, nebo DVD a podobně.

Avšak děsně jsem se rozčíl na Jíju. Přes několik domluv mě vytočila tak, že jsem se na ni rozkřikl, naplácat jsme jí nemohl (nechtěl), neboť ve mně je ještě hrozba Džamily S, že páchám trestný čin. Stál jsem a křičel a přemýšlel jak jí potrestám. Přemýšlel jsem na jak dlouho ji zakážu TV, den, týden nebo dva. Televizi však nemám, mně blesklo hlavou v poslední vteřině, mlčel jsem. Že bych jí zakázal gymnastiku? To jsem si netroufl protože vedle mě stála manželka a ta by mi to neodpustila a nevím co by mi pak zakázala ona. Všichni čekali co bude. Nebylo nic. Odešel jsem. Měl bych dát vědět výrobcům televizí, že mají nové trhy.